Takže, vyřešila jsem něco, co mě trápí už asi rok, a v zápětí na to jsem se zamotala v morálních dilematech. Už delší dobu se pokouším ufinancovat jistou asistivní technologii - vertikalizační zvedák . Pokud ho nebudu mít, přestanu chodit, nebo si urvu ramenní vazy. Asistivná technologie jsou drahé - nemusely by být ale jsou, a ani při svém záběru to nezvládnu ze svého.
V této situaci se lidé obrací na nadace. Moje situace se komplikuje tím, že nemám ZTP. Přišlo mi kdysi, že mě ZTP zbytečně stigmatizuje, no a teď posudkáři zabírají hlavně na to, když se někdo chová řekněme - stigmatizovaně, čili jsem jim příliš zdravá. Ovšem bez ZTP není dostatečně nakrmen úřední šiml rozhodovacích procesů v nadaci.
Na druhou stranu já jaksi... znám lidi co znají lidi... Vzhledem k tomu, že jsem klasicky po svým se začla ptát všude možně, je možný, že nakonec mi před baráčkem bude parkovat 10 zvedáků, neb už pomalu ale jistě vím několik subjektů, se kterýma se dá jednat.
Dejme tomu, že jsem něco jako mikrocelebrita, člověk s vybroušenýma soft skills a mám to snadný. Podobně se k asistivní technologii snadno dostanou ti, kteří zústali v roli "chudinky" - tento příběh stále zabírá, přestože znemožňuje lidem osobnostní rozvoj. Ale jaksi asistivní technologii nepotřebují jen lidé lapení v příběhu chudáčka, nebo naopak mikrocelebrity - a bohužel ten trend sleduju, že takovej normální člověk, kterej jen shodou okolností je vybaven jiným a zároveň křehčím tělem ... je dost v háji.
To co nyní prožívám, je starost, která se děje nám lidem co už opravdu nemusíme nic řešit. Funguje nám voda, plyn, nežijeme ve válečné zóně a nejsme vyřazeni nějakým tím že se s náma "nechcou lidi kamarádit". Prožívám luxusní starost, jak vybalancovat komunikaci, abych neumlčela ty, co taký jsou potřební, ale na stage se nepoflakují a chudinku ze sebe dělat nechtějí.
Žádné komentáře:
Okomentovat