Už zase. Nechápu proč, 2 roky se pokouším psát blog o všem možném co se týká dejme tomu realistického zobrazování postižení v populárních médiích, a ve množství větším než malém z toho vychází hejt na České dráhy. Nebo chválení Českých drah. Prostě dráhy kam se podívám, a pomalu se bojím otevřít lednici, aby na mě nevyjel vlak.
Takže, kdysi dávno nějaký významný postižený, nebo nějaká významná postižená organizace, udělila Českým drahám cenu Mosty, za vstřícný přístup. A od té doby by teda mělo bejt jakože všechno cajk, člověk může očekávát jistou úroveň cestování. Tj aniž by se musel stresovat že někde na cestě bude zádrhel, třeba že nevleze do vlaku (chodící vozíčkář - to bohužel problém byl, protože předpisy), že nepůjde se domluvit s lidma ve vlaku že mě zvednou na nohy (absolutně není problém, protože lidi), nebo že nebude cestovat jako balík.
Přičemž to poslední se stalo nějaký mě neznámý ženě a má moje sympatie, že udělala jednak solidní mediální bugr, a jednak že rejpla do fakt hodně nepřijemnýho tématu. Tj že kromě ostrovů pozitivní deviace existuje velká většina lidí, pro který prostě nejsme partneři, lidi, že se s náma nepočitá.
Ale o tomhle ani tak psát nechci. Chci se mrknout na to, jak si to ČD marketingově pokazily. Ono totiž existuje něco jako zásady firemní komunikace. Tj zákazníkovi, který má s firmou nepříjemnou zkušenost, neříkáme co měl udělat jinak. Notabene v situaci, kdy dané řešení je dost složité, možná pro zákazníka i nerealizovatelné. Zákazník je ten kdo rozhoduje, jestli je vaše služba oblíbená a tím pádem i využívaná. A České dráhy si to rozlily v celostátním tisku.
zdroj zde
Jo a 12.8 hraju někde v Praze na lodi. To zas bude blogísek. Teště se.
Žádné komentáře:
Okomentovat