pondělí 16. února 2015

Postižení co to nevzdali, inkluze a The Tap Tap Orchestra

Nevím jaký máte názor na prezentaci handicapovaných v médiích vy. Mě se až donedávna z toho, co média psaly, kroutily prsty na nohách.
Jeden z momentů, který mají český média strašně rády, je inspirační porno, kdy se ukazuje postižení (sám ten fyzický stav) jako tragédie, ostuda nebo kombinace obojího . Slepota je tragédie. Dětská mozková obrna je tragédie. Mentální postižení je tragédie. Pokud máte hodně síly, tak tuhle tragédie můžete překonat vlastní pílí a sluníčkovým postojem. Akorát, ono je to trošku hodně mimo realitu. Ale nevadí, pomohu z toho ven. Zkusím vysvětlit, jak udělat realističtější obraz postižení.
Četla jsem kdysi článek. Bylo tam že slečna byla učitelka, po úrazu je paralyzovaná od pasu dolů, přesto se nevzdala a učí.  Osobně to nevnímám že problém je ve vzdaní se. Pokud by ta slečna učila na škole, která by nebyla adaptovaná na její handicap, tak by tam učit nemohla. Ale bezbariérový školy jsou. Akorát když to tam nenapíšete, nabývá čtenář dojmu, že postižení zvládnou zcela všechno, a nevidí skutečnost, že problém není naše lenost, ale neochota nebo naopak ochota dodržet vyhlášku o bezbariérovém užívání staveb, plus koncepty o tom, co postižený může a nemůže dělat. O předsudkách se nemluví radši moc taky z důvodu, že jistejm lidem co předsudky mají, by to mohlo udělat bebí. A pak jsou lidi co nemají předsudky, ale mají strach že něco zvořou, tak se nám radši vyhnou. Jasný, ono je fakt lepší nepomáhat než rvát nevidomého do šaliny, do které nechce nastoupit. Asi časem budu muset vést nějaký kurzy jak se nebát komunikovat s lidma :)

Tak a teďka něco, o čem jsem si ještě netroufla psát, a strašně mě to vnitřně bolí, a vím že si tím naštvu mnoho lidí z public relations a charit. Kroutí se mi prsty na nohách z přesvědčení, že the Tap Tap Orchestra je vlaková loď inkluze. Tap tap jsou skvělý muzikanti, jsou lepší než já, hrát na jakokýkoliv nástroj, včetně bicích a perkusí je větši fuška než být DJ. Tap tap pracují, stejně jako já, na realističtejší prezentaci postižení, nevyžadují lítost. Jejich manažer tvrdě jde po bariérách v pražském MHD, má odvahu kopnout do problému. Ale to že dělají inkluzi je podle mě buď PR nátěr, nebo nějaká mentální zkratka.  Tap Tap Orchestra jsou nikoliv smečka osob s postižením co se dali dohromady a začli hrát v kapele. Neprošli si tou klasickou kapelní cestou shánění zkušeben, zpěváků. kytaristek, a podobně. Je to kapela přidružená k ústavu. Dobře, ústavu co pracuje na sociálním modelu postižení, ústavu kde se z lidí z postižením dělají nikoliv světci nebo chudinky. Ale inkluze to prosím není!
Inkluze sice je implementace sociálního modelu postižení, ale z definice nejde aby ji dělal ústav, neb inkluze je život postižených mimo ústav. Na druhou stranu, lidi z Jedle umí implementovat sociální model postižení v mnoha jiných oblastech. Tranzitní programy. Sebedeterminovaná asistence. Umí dobře vypustit lidi ven. Je paradox, že toho umí mnoho, ale co dělat nemohou je inkluze. Obávám se, že z inkluze se stal public relations buzzword, mediální zkratka. A proto mám malinkou výzvu pro Vás, mohli bychom vymyslet co The Tap Tap fskutečnosti dělá? Teda kromě toho že umí hrát. Protože je dělat z nich něco co nejsou, ale zároveň zamést pod koberec to co jsou mi přijde škoda...

4 komentáře:

  1. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  2. Je vcelku jedno, jestli ta kapela vznikla v neinkluzivním prostředí. Záleží, co prezentuje - jaký je obsah sdělení. Jejich působení přece nelze redukovat na samotný fakt, že jsou ústavní kapela. Třeba píseň https://www.youtube.com/watch?v=Sw6XzHa8db0 je vyloženě inkluzivní. Inkluze je proces emancipujícího sbližování, který může mít velmi různé formy. Někdy si říkám, že cesta Tap Tapu není zrovna ideální, ale rozhodně se o to snaží.

    OdpovědětVymazat
  3. Chápu. to s tím emancipačním sbližováním dává smysl.

    OdpovědětVymazat
  4. Máš v textech spousta pěkně podaných a podnětných momentů.

    OdpovědětVymazat