Šok! Horror! Vyšetření v audiokomoře!

Původně jsem chtěla psát zase další výlev o tom, jak teda postižení patří na parket, a jak už se nemusíme bát, že bychom tam nebyli vítání, ale po posledním psytrance na Zbrojovce sleduju, že je to možná tak samozřejmý, že snad o tom nebude zapotřebí psát. A zjistila jsem, že bude mnohem víc šokující, zajímavější a traffic generující napsat, že jsem přežila vyšetření v audiokomoře.

Kdo někdy došel tančit na párty dejme tomu v roce 98, přestal chodit, a vrátil se někdy teď, si nemůže nevšimnout, že je v klubech čím dál větší úroveň akustického tlaku. Česky tedy víc nahlas. Už v tom roce 98 to bylo zatraceně hodně nahlas. Nerozumím tomu, proč to DJové a zvukaři a podobná verbež chápou tak, že čím víc nahlas, tím je to větší zábava. Odhaduju, že jsou v tomhle jako zpěvný ptactvo, který si hlukem vymezuje teritorium.

Ta hlasitost je taková, že si lidé co chodí na akce, kupují speciální špunty do uší. A to proto, aby se jim nepoškodil sluch. Pochopitelně že by bylo rozumnější, aby se hrálo míň nahlas. Nemám kapacitu na to zjistit, proč to tak není, takže jen upozorním, že následuje poměrně drastická část, ohledně vyšetření co čeká člověka, co má podezření, že se mu zhoršil sluch, a co čeká všechny, co na ty akce chodíte a nemáte špunty, o nás verbeži DJské nemluvě.

Bojíte se doktorů? Já teda jo. Většinou mají ordinace vybavený spoustou mašinek, co dělají beep, blyštivý nástroje, ze kterých by měl radost sadista a smrdí desinfekcí. Doktor ORL je stvoření, které Vám zaživa vytrhne mandle, prošťouchne zatuhlé nosní dutiny drátem, nebo propíchne ušní bubínek. Právě mi kamarádka popsala, jak její strejda zažil propichování dutin, ale rozhodla jsem se, že to sem nedám, protože to prostě nevydejchám. A mě na ORL poslali do audiokomory.

Otevřete jedny dveře, a dostanete se do lůžkového oddělení ORL. Otevřete druhý dveře, tím se dostanete do malé desinfekcí smrdící místnosti a představte si, že v té malé místnosti je ještě jedna místnost a v té je židle a sluchátka. Celý tento set up připomíná zpovědnici. A v té zpovědnici je takovej pultík a na tom pultíku leží taková věc, která má na sobě čudl. Místo kněze je tam kněžka v uniformě zdravotní sestry.

No a teď to samotný vyšetření. Nasadíte si sluchátka, do ruky si vezmete věc co má na sobě čudl a čekáte. Ve sluchátkách uslyšíte zvuk, buďto strašně vysokej nebo strašně hlubokej, nebo ve střední frekvenci.  Nebo neuslyšíte. Když uslyšíte, zmáčknete ten čudl, co je na věci, co má na sobě čudl. Když neuslyšíte, nezmáčknete nic. Mašina je z tohohle mačkání a nemačkání schopná spočítat, v jakém frekvenčním rozsahu slyšíte. TO JE CELÝ.   Pohoda. 

Proč z toho dělám takovej příšernej horor? (Ještě jednou, vyšetření v audiokomoře nebolí, je to maximální pohodíčka.) Protože se Vám může stát, že zjistíte, že neslyšíte vejšky. Nebo nedejbože frekvenční rozsah pro řeč. A že si za to můžete sami. Protože jste se poflakovali tam, kde je příšernej hluk a nenosili jste na párty špunty do uší. 

Disclaimer: autorka článku se distancuje od pomluv, že je agentkou výrobků špuntů do uší a zároveň se distancuje od očernění, že nenávidí lékařskou profesi a speciálně specialisty ORL.

Update: Mám malou ztrátu sluchu na výškách, a memší než jsem měla před pěti lety, to bylo kvůli chronickýmu zánětu eustachovy trubice.