Vlakem na stejdž II.

Už víte že schody jsou pro mě au. Au sou hlavně dva druhy, a to schody co mají různě veliký stupně, a ty co jsou prudké více než málo. Jedny jsou do klubu, ty nerovnoměrné a druhý na stejdž, ty přiliš prudké. Ne že by to nešlo zvládnout! Ale nemám to tady ještě prošláplý, tak omezuju alkoholické nápoje. Je to fakt nezbytně nutný. Doktor Nešpor by měl radost.

Párty. Nevím jestli všichni co čtěte blog jste fanoušky do trance. V Brně se často udělá „Trance a progressive“ akce, kde se pak hraje nuda, tedy fskutečnosti bigroom house. Bigroom house zní asi takhle: Vrz, vrz, prd prd. Punk byl tři akordy a pravda, bigroom house je jeden akord a filtr. Asi jsem už moc stará a nerozumím tomu. Trance je jako když vás vystřelí do vesmíru na Bachových varhanech. Většina věci, co poslouchám, je tahle verze, ta s tím vesmírem.

(Když jsem ve 14 záviděla spolužákům diskotéky tak jsem tak nějak doufala, že nějaký takovýhle místo najdu, místo, kde když budu potřebovat pomocnou ruku, tak se nebudu muset stydět v koutě)

Jak jsem slyšela prvního našeho Dje, bylo to fantastický, Honza opravdu umí. Když jsme slyšela druhýho, tak jsem lehce znervózněla, že v týhle konkurenci neobstojím. A to prosím ten David Laurence hrál poprvý naživo, a to co jsem slyšela, jsem neslyšela už dlouho. Je fakt dobrej! Kdokoliv kdo si na tý noci zahrál, stojí za to slyšet.

Povedlo se mi rozkopat přechody se se zapnutým syncem, vyřadit středový frekvence na kontroleru a zahrát vokálovku po Infected Mushroooms, prostě takový ty strašný Djský prohřešky, který stejně nebudou ¾ lidí zajímat. Podtrženo, sečteno, koukat na skákající lidi z metr a půl podia je fantastický. Ale měla sem tam skusit vrazit Third Mode Melody a Namito – Deeroz, fakt měla.

Note to self: Opravdu je zapotřebí lidem, kteří mě pomáhají, velmi, velmi trpělivě vysvětlit, co a jak mají dělat. Situace je takováhle: Potřebuju se dostat z metr a půl vysoký stejdže, schody sice mají zábradlí, ale na pochopitelně bez přesahu, první krok dolů dělám bez zábradlí, a opřít se o zeď nelze, překáží tam sloup na světla. Takže: Potřebuju - li aby osoba A stala v předu a ja ji držela za ruku, tak to holt musí bejt osoba A, a osoba B mě musí holt chytit za zadek. Až dneska si vlastně uvědomuju, že je to proces, kdy jsme všichni nervozní jak psi, že to nezvládneme.

Jasný že jsme to zvládli. A že je to čím dál snažší, jak se osměluju a začínám chápat že jsem pochopena. Prostě soft skills. Troufám si tvrdit, že číst předsudků vůči postiženým asi vznikla z toho, že někdo strašně moc chtěl pomoct, nevěděl jak, a byl za to seřvanej že to dělá blbě, a že ten člověk co ho seřval, si tím řešil sekundární handicap. Nedělějmež to.

Jasný že jsem po tomhle protančila střevíce, takže mě nohy bolí do teď. To je další důvod proč mám ráda trance family, prostě nesedí a nekoukají do zdi, jen když zahraje DJ špatně, tak z parketu utečou.

Jasný že to bylo náročný, a nejen to nahoru po schodišti dolů. Takovýhle náročný momenty, který nejdou přes limit, jsou ty momenty, co mě posunujou dál. Náročný a přitom moc moc dobrý, jako když letíte na rogallu.

Mám ráda i ty momenty, kdy akce končí a jde se domů. Naposledy v Perpetuu se nás nějaký nametený člověk ptal, jestli máme swag. Dostal vysvětlení, že swag nemáme, že jsme jenom cool. A že SWAG znamená „secretly we are gay“. Už už jsem doufala, že budu mít gay kámoše, ale považte, nějak se mu to nelíbilo.

Tahle noc skončila jinak, vyklidněně. Na Olomouckém autobusovém nádraží obloha mění barvy z tmavě šedé na světle šedou a pak světloučce modrou, nedaleko hopká polokrotký králík, ptačí zpěv a sypání okvětních plátků. Jedu domů.