Vlakem na stejdž

Seděli jsme ve vlaku, já a Honza, dva DJové, co měli ten večer zahrát na akci Czech Trance Family night v Olomouci.

Vlak stál. Oba jsme byli pochopitelně nervózní jak psi, ale každej z jinýho důvodu, já jsem řešila, jestli zvládnu vystoupit z vlaku bez plošiny, Honza že nestihne svůj set, začínal v devět večer. V Olomouci. Byli jsme v Komořanech, asi 30 kilometrů za Brnem, do Olomouce daleko, i do Vyškova daleko.

Všechno se to začlo komplikovat už den před tím, a to s Kristýnou. Pro neznalé, Kristýna je 193 vysoká instruktorka kickboxu, kung fu, a buhvíjakých dalších fu. Kristýna nás měla dílem odvézt, dílem vybírat vstupné. Jenže člověk míní a... napřed jsme se lehce chytly ohledně toho, že se změnila nečekaně cena za kterou jsme měli jet. Jsem otrkaná a zkažená ze seminářů „Přesvědčování v obtížných podmínkách“, jsem schopná jednat ohledně pár šupů jako dračice, a ne že bych chtěla bych být v její kůži. Den poté, pozor, tedy přímo v den akce, mi Kristýna volala a čula jsem jsem průser. Průser vypadal tak, že ji odvážel manžel do nemocnice, s prasklým žaludečním vředem.

Zařvala jsem jak ten zoufalec co opravoval slovenského Lakatoše. Čekal mě boj s dráhou, aby mi přistavili plošinu. Boj spočíval v tom, přesvědčit ČD, že pokud je cílová i výchozí stanice s plošinou, tak že je možné aby mi přistavili plošinu ne 24 hodin dopředu, ale 3 hodiny dopředu. Co jsem netušila, tak přistavit plošinu 3 hodiny dopředu by snad až tak nebyl problém, jako je problém to že plošina je prý „jen pro vozíčkáře“. Není! A kdyby vám to na zákaznické lince tvrdili, tak to nařízení zrušili.

Takže si tak sedíme v tom vlaku do Holomóce, v Komořanech. Od průvodčiho víme, že před vlakem před náma praskla kolej, a že dál nepojedem. Řešíme že když se může něco pokazit tak se to pokazí, Honza řeší že nestihne hraní, navíc na jeho technice závisí další, ja řeším že NEVYLEZU z vlaku. Řeším raději vnitřně, a už už se i užírám.

Jak tak já a Honza propadáme nervozitě, všímám si, že kolem nás zuří jaro: Neovocné stromy mají světlězelené lístky, právě rozvité, kvetou meruňky, a snáší se na nás déšt okvětních plátků, ptáci zpívají jak pominutí, naprostý kontrast toho, jak jsme zaseklí, a jak to přírodu kolem vůbec, ale vůbec nezajímá.

Za to to začlo zajímat lidi od drah, za což jim můj velkej dík. Autobus do Vyškova jsem víceméně čekala, ale čekala jsem minimálně distorzi kotníku pří výstupu z vlaku, asistovanou zlomyslným zíraním. To že mě odnesou z vlaku ven na židli, to že autobus najede až k obrubníku, to že se se při tom budu cítit jak v bavlnce, to jsem nečekala.

Jsme v Olmíku před klubem … pokračování přístě :)