Jak nezírat do zdi, nevyhořet … a taky Disabled and Gay, a bariéry v komunikaci.

Dnes to nebude jen příběhový, bude to spíš únavně uvažující.

Mám známého, který je z Austrálie, a říká si Airwave Fañ, s tím vlnítkem nad n. (Víte jaká to byla práce to vlnítko zobrazit? :)

V trancové top 10 na beatportu jsou 2 trance tracky! Fascinující! Zbytek je ASOT trouse. Dělat v současný době v České republice trance akci, tedy akci bez ASOT trouse je dost čelinž. (Řekla bych že je to nedatelný, ale dala jsem to :) Jo a není to ještě tak zlý, v Austrálii to nejde už 9 let, to mi sdělil ten Airwave Fañ.

Každej promotér má asi moment kdy má chuť přestat bejt promotér. Každej aktivní handi člověk má občas chuť zůstat sedět doma, a zírat do zdi, někdy ty specifika komunikace se světem tam venku jsou … specifická. Ten problém se jmenuje „děje se mi to protože jsem postižená? Anebo jen proto že jsem obecně neschopná?“

Když jsem dělala první Mindcircus, tak jsem měsíc před akcí s hrůzou zjistila, že přestože mám hotovej plakát, tak je na stejnej termín vyvěšená jiná akce, hardtechno. Auvej. To byl moment, kdy mám v hlavě program „majitel klubu mě asi podrazil, protože jsem postižená/ neschopný máslo“. Mám zaplacenýho na grafika, domluvený DJe... sice mi tekly nervy, ale vědomá toho, že to tak bejt nemusí, tak mu volám, co se to děje.

Takže... s majitelem klubu mluvil hardtechno DJ, který je hluchej. A zatímco majitel se domníval, že mu DJ oznamuje, že má hrát na mojí akci, DJ měl za to, že si domlouvá akci. A majitel klubu je bez internetu. A bez kreditu na SMS. (Auvej.) A prej že když se domluvím s tím hardtechno DJem, tak mu dá termín.

A teď vysvětlení. Prostě... už kdysi dávno jsem četla na BBC článek psanej neslyšícím, že tohle se prostě děje. Že neslyšící a nedoslýchavý se občas diví, co si domluvil. Takže se nedivím. Trochu se divím, jak jde hrát hardtechno s 82 procetní ztrátou sluchu, nicméně, beaty se rozpoznávají snáz než řeč, vinylu není třeba odezírat, je dost „accesible“ :)
Na druhou stranu, i když někdo zvládne hrát hardtechno, může mít potíže při telefonování. Při telefonování nejde odezírat. Takže jsem po SMS vysvětlila hard techno DJovi, aby si domluvil jinej termín. Doufám že jsem ho moc nevypsychovala a tak... ale vídám ho hrát docela často :)

A teď bez nějakejch oslích můstků, disabled and gay, prostě když byla poslední Pride, tak vím že tam byly filmy ohledně sexu a handicapovaných, vím že moje kámošky na kárce jely na alegorickejch vozech za pomocí Pride Teamu... a že ten pochod jde docela pomalu, takže se asi příště přidám. A že pro současnou LGBT scénu nejsou handi lidi jako partneři problém, pravděpodobně, takže je zase o jednu tabu, nebo bariéru v komunikaci míň.  

Vlakem na stejdž II.

Už víte že schody jsou pro mě au. Au sou hlavně dva druhy, a to schody co mají různě veliký stupně, a ty co jsou prudké více než málo. Jedny jsou do klubu, ty nerovnoměrné a druhý na stejdž, ty přiliš prudké. Ne že by to nešlo zvládnout! Ale nemám to tady ještě prošláplý, tak omezuju alkoholické nápoje. Je to fakt nezbytně nutný. Doktor Nešpor by měl radost.

Párty. Nevím jestli všichni co čtěte blog jste fanoušky do trance. V Brně se často udělá „Trance a progressive“ akce, kde se pak hraje nuda, tedy fskutečnosti bigroom house. Bigroom house zní asi takhle: Vrz, vrz, prd prd. Punk byl tři akordy a pravda, bigroom house je jeden akord a filtr. Asi jsem už moc stará a nerozumím tomu. Trance je jako když vás vystřelí do vesmíru na Bachových varhanech. Většina věci, co poslouchám, je tahle verze, ta s tím vesmírem.

(Když jsem ve 14 záviděla spolužákům diskotéky tak jsem tak nějak doufala, že nějaký takovýhle místo najdu, místo, kde když budu potřebovat pomocnou ruku, tak se nebudu muset stydět v koutě)

Jak jsem slyšela prvního našeho Dje, bylo to fantastický, Honza opravdu umí. Když jsme slyšela druhýho, tak jsem lehce znervózněla, že v týhle konkurenci neobstojím. A to prosím ten David Laurence hrál poprvý naživo, a to co jsem slyšela, jsem neslyšela už dlouho. Je fakt dobrej! Kdokoliv kdo si na tý noci zahrál, stojí za to slyšet.

Povedlo se mi rozkopat přechody se se zapnutým syncem, vyřadit středový frekvence na kontroleru a zahrát vokálovku po Infected Mushroooms, prostě takový ty strašný Djský prohřešky, který stejně nebudou ¾ lidí zajímat. Podtrženo, sečteno, koukat na skákající lidi z metr a půl podia je fantastický. Ale měla sem tam skusit vrazit Third Mode Melody a Namito – Deeroz, fakt měla.

Note to self: Opravdu je zapotřebí lidem, kteří mě pomáhají, velmi, velmi trpělivě vysvětlit, co a jak mají dělat. Situace je takováhle: Potřebuju se dostat z metr a půl vysoký stejdže, schody sice mají zábradlí, ale na pochopitelně bez přesahu, první krok dolů dělám bez zábradlí, a opřít se o zeď nelze, překáží tam sloup na světla. Takže: Potřebuju - li aby osoba A stala v předu a ja ji držela za ruku, tak to holt musí bejt osoba A, a osoba B mě musí holt chytit za zadek. Až dneska si vlastně uvědomuju, že je to proces, kdy jsme všichni nervozní jak psi, že to nezvládneme.

Jasný že jsme to zvládli. A že je to čím dál snažší, jak se osměluju a začínám chápat že jsem pochopena. Prostě soft skills. Troufám si tvrdit, že číst předsudků vůči postiženým asi vznikla z toho, že někdo strašně moc chtěl pomoct, nevěděl jak, a byl za to seřvanej že to dělá blbě, a že ten člověk co ho seřval, si tím řešil sekundární handicap. Nedělějmež to.

Jasný že jsem po tomhle protančila střevíce, takže mě nohy bolí do teď. To je další důvod proč mám ráda trance family, prostě nesedí a nekoukají do zdi, jen když zahraje DJ špatně, tak z parketu utečou.

Jasný že to bylo náročný, a nejen to nahoru po schodišti dolů. Takovýhle náročný momenty, který nejdou přes limit, jsou ty momenty, co mě posunujou dál. Náročný a přitom moc moc dobrý, jako když letíte na rogallu.

Mám ráda i ty momenty, kdy akce končí a jde se domů. Naposledy v Perpetuu se nás nějaký nametený člověk ptal, jestli máme swag. Dostal vysvětlení, že swag nemáme, že jsme jenom cool. A že SWAG znamená „secretly we are gay“. Už už jsem doufala, že budu mít gay kámoše, ale považte, nějak se mu to nelíbilo.

Tahle noc skončila jinak, vyklidněně. Na Olomouckém autobusovém nádraží obloha mění barvy z tmavě šedé na světle šedou a pak světloučce modrou, nedaleko hopká polokrotký králík, ptačí zpěv a sypání okvětních plátků. Jedu domů.  

Vlakem na stejdž

Seděli jsme ve vlaku, já a Honza, dva DJové, co měli ten večer zahrát na akci Czech Trance Family night v Olomouci.

Vlak stál. Oba jsme byli pochopitelně nervózní jak psi, ale každej z jinýho důvodu, já jsem řešila, jestli zvládnu vystoupit z vlaku bez plošiny, Honza že nestihne svůj set, začínal v devět večer. V Olomouci. Byli jsme v Komořanech, asi 30 kilometrů za Brnem, do Olomouce daleko, i do Vyškova daleko.

Všechno se to začlo komplikovat už den před tím, a to s Kristýnou. Pro neznalé, Kristýna je 193 vysoká instruktorka kickboxu, kung fu, a buhvíjakých dalších fu. Kristýna nás měla dílem odvézt, dílem vybírat vstupné. Jenže člověk míní a... napřed jsme se lehce chytly ohledně toho, že se změnila nečekaně cena za kterou jsme měli jet. Jsem otrkaná a zkažená ze seminářů „Přesvědčování v obtížných podmínkách“, jsem schopná jednat ohledně pár šupů jako dračice, a ne že bych chtěla bych být v její kůži. Den poté, pozor, tedy přímo v den akce, mi Kristýna volala a čula jsem jsem průser. Průser vypadal tak, že ji odvážel manžel do nemocnice, s prasklým žaludečním vředem.

Zařvala jsem jak ten zoufalec co opravoval slovenského Lakatoše. Čekal mě boj s dráhou, aby mi přistavili plošinu. Boj spočíval v tom, přesvědčit ČD, že pokud je cílová i výchozí stanice s plošinou, tak že je možné aby mi přistavili plošinu ne 24 hodin dopředu, ale 3 hodiny dopředu. Co jsem netušila, tak přistavit plošinu 3 hodiny dopředu by snad až tak nebyl problém, jako je problém to že plošina je prý „jen pro vozíčkáře“. Není! A kdyby vám to na zákaznické lince tvrdili, tak to nařízení zrušili.

Takže si tak sedíme v tom vlaku do Holomóce, v Komořanech. Od průvodčiho víme, že před vlakem před náma praskla kolej, a že dál nepojedem. Řešíme že když se může něco pokazit tak se to pokazí, Honza řeší že nestihne hraní, navíc na jeho technice závisí další, ja řeším že NEVYLEZU z vlaku. Řeším raději vnitřně, a už už se i užírám.

Jak tak já a Honza propadáme nervozitě, všímám si, že kolem nás zuří jaro: Neovocné stromy mají světlězelené lístky, právě rozvité, kvetou meruňky, a snáší se na nás déšt okvětních plátků, ptáci zpívají jak pominutí, naprostý kontrast toho, jak jsme zaseklí, a jak to přírodu kolem vůbec, ale vůbec nezajímá.

Za to to začlo zajímat lidi od drah, za což jim můj velkej dík. Autobus do Vyškova jsem víceméně čekala, ale čekala jsem minimálně distorzi kotníku pří výstupu z vlaku, asistovanou zlomyslným zíraním. To že mě odnesou z vlaku ven na židli, to že autobus najede až k obrubníku, to že se se při tom budu cítit jak v bavlnce, to jsem nečekala.

Jsme v Olmíku před klubem … pokračování přístě :)