Dospávám spánkovej dluh, zrovna jsem se vrátila ze semináře o deinstitucionalizaci, (transformaci ústavů sociální péče) na něco co by klienty neponižovalo a vzhledem k tomu že je to moje téma, neb jsem sama kriplík, tak potřebuju integrovat větší kvanta konceptů než obvykle.
Obvykle se moje myšlenky motají kolem trojúhelníku co s hraním/školou/cestama na zahraniční trance akce jako Luminosity vs moje body image a stresy z toho, když řeknu jednomu, dvěma až třema chlapům aby mě zvedli ze židle, prostě takový normální starosti prvního světa. Namísto toho, dnešek byl hodně náročnej. A to jsem sebou asi docela zbytečně vláčela tatínka, kterej neměl šanci pobrat, co se tam řešilo. Aby ne, cestou jsme najeli na doslova kráter na silnici, a prorazili jsme chladič v autě. Auto je tatínkovo, takže tatínek místo toho aby byl nadšený z toho, že sem se setkala s ombdusmankou byl pochopitelně nevrlý, vyčerpaný a tak nějak obecně otrávený.
Na tom semináři se nastavovaly koncepce věcem, který mě osobně přijdou hodně dobrý, a jsem ráda že jsem měla možnost bejt u toho. Sociální služba zdola nahoru, taková, kterou si řídí klient. Sociální služba která počítá s lidma jako jsem já, a nejenom to. Počítá s lidma s mentálním postižením v komunitě, kteří mají, stejně jako, já přátele z komunity. A díky tomu mám konečně pocit že existuju, a že exisuje spousta dalších lidí.
Akorát se bojím že než se to stane, pro lidi který fakt chtějí ven a nejde to, bude pozdě. Proč by chtěli ven? Ono je to tam sice hezký, dostanete najíst, máte u baráku bazén, kam vás i možná pustěj, ale prostě pro ty venku jste "mrzáček". A to není chyba těch obyvatel vevnitř. Tak trošku malilinko je to naše chyba, nebo spíš neznalost, vím o spoustě lidí co jsou velice vstřícní a přátelský k našincům, ale bojej se že udělají něco špatně. A to prostě proto, že všichni lidi v ústavu jsou někde jinde. Fyzicky. Jakoby byly nějak rituálně odsunutý z našich myslí, do nějaký zvláštní magický metaroviny, odkud občas proniknou hodně zkreslený zprávy.
A taky sem zjistila že cesta z týhle metaroviny není snadná. Ono sice prej platí že když se chce, všechno jde, ale to platí jen v korporátní sféře. Dostat se ven z ústavu může bejt podobně náročný, jako založit prosperující firmu z ničeho, když máte hypotéku, dvě děti a nechcete podnikat v oblasti výroby omamných látek. Může to trvat rok, dva tři, a nakonec ty lidi to vzdaj, i když strašně chcou. Mám už trošku představu, na čem to může ztroskotat. Počínaje nízkým PnP* přes předsudky k tomu, že najednou nejen musíte, ale i můžete myslet za sebe.
*PnP - příspevěk na péči. Pokud se nám zdá drahé platit člověku který to potřebuje, peníze na asistenci, tak vezte že ty náklady na tohotéž člověka v ůstavu jsou vyšší. Přímé náklady, to nemluvím o ztrátě možnosti společenského uplatnění a základních pracovních dovedností. Ale o tom někdy jindy.
A pochopitelně tohle není chyba těch lidí co v těch ústavech jsou. A stačilo málo, a skončila jsem v ústavu taky,
Žádné komentáře:
Okomentovat