úterý 13. října 2015

V podstatě zaměstnání postižených nic nebrání, aneb jak jsem pořádala trance párty.

Jednou za čas se ke mně dostanou dojímavé články – podívejte se na ni, je na vozíku a je ředitelka firmy. Trpí zákeřnou nemocí DMO a je učitelka na základní škole. Neslyší a dělá curling. Nevidí a je právník. Fantastické, jak tito lidí překonali sami sebe. Když to čtu, tak vždycky malinko povyrostu, takže už měřím 193 cm.

Mám za sebou už zkušenost ze zaměstnání, IT a human resources. Nechápu, proč nešlo umístit další pohybově postižené na podobné pozice. Mám už kontakty mezi osvícenými lidmi z personalistiky – a vím že v podstatě proti zaměstnání postižených nic nebrání. Na druhé straně ti z HR, co neměli to štěstí se se mnou setkat, mohou ještě stále setrvávat u obrazu postiženého 1.0, sociálně neschopné chudinky. Pravděpodobně věří tomu, že hlavní účetní, co je shodou okolností postižený, je nějaká výjimka a ne typický korporátní harcovník.

Když mi bylo 14, byla jsem tak zdeptaná tím, co si o mě myslí moje ctěné spolužactvo, že jsem se bála si jít koupit do obchodu zmrzlinu. Nechci nějak dlouho rozebírat moji situaci ve 14 letech, byla totalita, integrace byla vzácnost, vyučující proti, polovina třídy sociálně slabší. Díky integraci jsem se dostala k příležitostem a získala jistá privilegia, takže nelituji ani trošku. Ano, já těm personalistům i dokážu porozumět, že se bojí, že přijde člověk který sociálně selže. Nepřijde do práce. Nebude mít obchodní dovednosti, nebo obecné nezapadne do týmu. V první krizové situaci zpanikaří. Nelze od něj čekat, že by se objevil na nějakém večírku nebo nedej bůh nějaký pořádal...

Večírek jsem pořádala v pátek 2.10. 2015 Byla to už pátá akce pod stejným názvem – Mindcircus. Co jsem musela udělat, aby proběhl Mindcircus? Mindcircus je večírek zaměřený na trance hudbu. Je už pátý v řadě, takže mám již zkušenost s tím, co se povedlo a nepovedlo minule. Na druhou stranu jde o obnovení akce z roku 2012, povědomí o značce už se lidem vytratilo, takže budu zvát lidi s tím, že značku teprve buduji. Lidi zvu individuálně. Akce potřebuje mít nějaký leták. Ne proto aby se někde lepil, ale po vyvěšení na sociální síti. Je zvykem že na akci hrají nějací DJs. Vzhledem k tomu že se známe všichni se všemi, tak s tímto ne nejmenší problém, naopak je mnoho talentovaných DJs, kteří jsou bez angažmá. Leták mám hotový během dne či dvou, mezi mými přáteli je i vynikající grafička. Leták je přesně podle zadání klubu – industriální. Protože ráda hraju z gramofonů, a v klubech je zvykem hrát z CDJ nebo konzolí, požádala jsem majitele klubu, abych měla svolení tam donést vlastní techniku.

Dva dny před akcí jsem skládala náročnou zkoušku, což je jistá zátěž. Podle odezvy na FB události vidím, že se cca 50 lidí se rozhodlo, že přijde určitě, a 50 možná. Vzhledem ke zkušenostem z předchozích akcí vím, že na tyhle čísla dá spolehnout. Nakonec bylo platících 103. Domluvila jsem se s taxíkářem s dopravcem, že odveze mě, vezme gramofony, a odasistuje mě i výstup z taxíku. Což znamená že mě obejme, zvedne a postaví na nohy ze sedu do stoje při výstupu – u mého postižení napřed mizí schopnost vstát ze židle nebo sedadla a až potom chůze. Nebyl to pro taxíkáře problém. Ve dveřích jsem se srazila s jednou kamarádkou, a poté velmi rychle dojel z Prahy tým lidí, DJ Dennis Besnij a několik jeho přátel. Velkým překvapením pro mě bylo setkání s jedním programátorem, se kterým jsme se naposledy viděli před 15 lety – nevěděla jsem že patří do stejného okruhu lidí jako Dennis. Domluvila jsem se s vyhazovači klubu, že mi pomohou na stage – stage měla dost vysoký schod. Vyhazovači jsou jako asistenti vynikající. Kromě toho že mají sílu mají i znalost vlastního těla.

Lidi přišli překvapivě brzo. Už jsou dávno pryč doby, kdy se chodilo na akci v 21:00, a stály před klubem či diskotékou fronty, dnešní klubová mládež je zvyklá se opít doma a na akci přijít až kolem púlnoci. Nicméně, první návštěvníci se objevují už o půl deváté, a zapojují se do tance a tancují když hraje warmup DJ. Já hraji jako druhá, začla jsem housem, poté jsem míchala střídavě uplifting trance (více komerční, euforický, extrovertní) a progressive psytrance (underground, introvertní, meditativní). Lidi na tuto výbušnou a neotřelou směs se velmi dobře bavili. Headlinerem akce byl Joe Cormack, už ostřílený DJ. Tancovalo se až do brzkých ranních hodin. Když jsem zrovna nehrála, starala jsem se o to, aby se lidi, co se neznají, spolu seznámili. Zajímavý moment byl s dopravou zpátky, když jsme stáli a moji kamarádi drželi gramofony a já a kamarádka jsme mávaly na taxík, mělo to docela undergroundovou atmosféru.

Bylo pár věcí, co se mohlo zvládnout líp, a to třeba organizace dopravy tam a zpátky – nicméně jsem názoru, že není nutné aby všechno bylo superdokonalé, ale aby to bylo fungující. Není problém například udělat akci dva dny po zkoušce se statistiky, naopak to vyčístí hlavu.

Ano, jsem člověk, co si neuměl koupit zmrzlinu když mi bylo 14. Ale od té doby se situace značně změnila. Jsem schopná zorganizovat akci, unést pozornost jako DJ, udělat atmosféru, ve které se lidi dobře baví. Ano, moje postižení – ve smyslu impairmentu nezmizelo, je progresivní, což znamená medicínsky stále větší, očekávám vozík, připravuji se na přestavbu domu na bezbariérový, přemýšlím, jak se budu dál dostávat na stage – někde se dá vynést na vozíku, někde je příliš úzký prostor. Tím jak se vyvíjela společnost, dostala jsem šanci rozvíjet svůj talent, talent, který mohl zůstat ubitý nevhodným prostředím. Talent jednat s lidmi, organizovat, vést. 

Nechci ovšem svoji hřivnu odevzdat za mísu čočovice. Vím, že nemohu pracovat na plný úvazek, a vím že je to častý deal breaker. Nicméně, jednak Švédsko zavedlo 6 hodin pracovní doby pro všechny zaměstnance, jednak my postižení umíme vzít za práci během toho času kdy nepadáme únavou na ústa(v) takovým způsobem, že... asi víte co chci říct. Nebo si prostě něco přečtěte o výhodě zaměstnání lidí na kratší pracovní dobu a moje neziskovka se vám pokusí vymyslet pomoc, aby vám to moc nerozbíjelo systém na zpracování docházky a nalézání ztracených badge. O čtečkách pro nevidomé a neslyšících a telefonování najdete určitě v jiných materiálech, ale když tak tyhle materiály mám taky.

Něco se změnilo, nejen já. Jsou splněné určité podmínky, abych mohla fungovat. Je to vyhazovač, který je ochotný asistovat, je to taxíkář, který nebere postižení jako stigma nebo problém, je to kamarád, který mě nevnímá jako inspirativní objekt lítosti – ano, dostala jsem vyčteno ne zcela přesnou techniku přechodů mezi skladbami. Jsem jedna z týmu. Ne někdo kdo dostal hraní jako svého druhu piškot za odměnu.

Lidí, co jsou jako já, co studují vysoké školy, už teď jsou zaměstnaní, mají sociální život, přátele, partnery a jejich práce je konkurence schopná, a jsou shodou okolností postižení existují již dlouho. Často však nechceme svoje postižení dávat na vědomí, protože stereotypy a koukejte se na něj, jak překonal svůj hendikep. Nekoukejte. Najděte ty lidi, napište jim, zaměstnejte je. Pokud se bojíte, že Vás kolektiv bude se bát, že budou socially awkward, nechte „můj kolektiv“ nebo mě udělat nějaký zajímavý večírek, nebo i nějaký ten moderní teambuilding s těmi oblíbenými strukturovanými icebreakery. Pokud nevíte, kde je najít, napište mně. Ty lidi, ne ty icebreakery. Lidi tady jsou.

Jak moc ještě musím vyrůst, aby si toho firmy všimly?


Žádné komentáře:

Okomentovat