Akademické centrum pohanství a supervize.

Nesnáším tam chodit, zvlášt ne v 11 ráno. Ranní vstávání by se měly zakázat, stejně jako vlaky, schody, prudké slunce, automat na mizernou kávu v aule a ze solidarity bych zakázala i Měsíc. Nesnáším to tady, protože je to v jediné budově se schodama, co naše fakulta nabízí. Do té doby, než se upírka Šárka naučila levitovat, tak se sem stejně přes schody nedostala. A má jinak smysl nabízet poradenství studentkám staré hudby, co jsou shodou okolností upírky na vozíku, v budově se schodama? A taky nechápu proč starou hudbu studuje někdo, kdo je 400 let plus mínus starý. Ale od chápaní tady nejsem.

Skupina se courá jako švábi na pivo. Proč já hloupá vždycky dojdu první? Protože aby si neřekly, jo temný elfky, ony ve dne spí a v noci někde lítaj. Copak jsem netopýr? Prostě jen nesnáším silné slunko, skoro pak nevidím, a je mi z něj šoufl. A překládám, tak holt pracuju v noci, něčím se živit musím, prej tady na povrchu je zakázaný vlastnit otroky nebo tak nějak. Zákoník práce je zlo, ne temné bohyně.

Z letargie mě probere robotický zvuk něčího hlasáku. Už vím, Dejv, který chodí vždycky poslední, je tady taky. Poslední. Tento týden se moc nevyspal. Na religionistice odevzdávají bakalářky o semestr dřív. „Promiňte, svítil na mě měsíc“. Religionista, stejně nestíhá jako já. Já dedlajny, on diplomku. Psal o chrámových obřadech babylónských bohyní nebo něčem takovém. Od průlomu sfér v roce 1989 se stala z religionistiky dost exaktní věda, babylónské bohyně založily v Olomouci neziskovku a propagují ekologické zemědělství. Jo a Dejv je vlkodlak, takže si stežuje na Měsíc. A skoro nevidí, takže používá počítač s hlasovým výstupem. Má hlas jako vraždící robot, hlasový výstup, ne Dejv. Docela ho obdivuju, nemám ráda cestovaní vlakem, mimo trasu Brno – Praha, ideálně vůbec nikam. Dejv strávil semestr dílem na cestě, a dílem ve vlkodlačí kůži. Jo, mě se do toho vlaku blbě leze, a když levituju, lidi se na mě blbě koukali.

Už jsme všichni? Můžem začít? Pohané, potomci bohů, elfové, trpaslící. Nebyli jsme moc vidět, ale už jsme. Občas se ale potřebujeme slízt, setřepat ze sebe stres, přestat se tvářit, že jsme superbytosti. Nabrat manu na levitaci a iluze, zakrývající naši pravou tvář. To je centrum pohanství a supervize.

Krátký zprávy ze světa kriplpípl.

Jak nakupovat s vozejkem:
Existuje několik možností. Základní je shazovat věci co chcete, berlou, případně nakupování věcí co nechcete, ale co jsou ve vzdáleností dostupné z vozejku. Existují rafinované vozejky, které vás nadzvednou. (Kromě usnadnění nákupu je ocení i chodící vozíčkář, co má ehm problém vstát ze židle :) Nejvíc se mi líbí tenhle systém:  Prosím, buďte tak hodný a podejte mi pleťovou vodu od Loreál. Ta voda je v regál před tebou, pátá polička z vrchu, uprostřed, vedle tyrkysové konzervy, to co hledáš je růžová láhev, ta ne, je větší. Počítáme s tím, že nevíte kde přesně pro tu věc sáhnete, a celý proces je nenáročný na mentální kapacitu.

Brněnské nádraží je past na nevidomé a lidi se zbytky zraku.
Nedávno měl jeden můj kamarád na nádraží měl schůzku a přitom byl  byl koupit lístek na cestu expresem do Prahy. Udělal to tak, aby nemusel přecházet dlouhý hlavní přechod. Přijel šalinou, která staví nejblíž staniční budově, přešel jen jeden pruh silnice a vešel do haly bočním vchodem, který vede do příjezdové haly z hlavního nástupiště.  Jeho vodící pes ho umí dovést až k  těm pokladnám, nebo na lavičku. Přechod přes šaliny je mazec, je zapotřebí si dávat velký pozor. Podchodem na šalinu  se dá jít jedině ve dne a při návratu z vlaku. Z nástupišť mimo hlavní budovu je jednodušší tím podchodem rovnou pokračovat až k šalině místo vylízání nahoru a přecházení.

Víte o psychoterapeutech kteří mají povědomí o postižení? Dejte mi vědět, budu ráda, a dám o nich vědět dalším lidem. 
Myslím tím lidi, které nemusíme složitě učit, že pokud např je moje téma boj s pojištovnou, tak neřeším aktuálně něco jiného, není to znak toho, že nejsem vyrovnaná s postižením. Znamená to, že administrativní proces získání zdravotní pomůcky je vyčerpávající. Pokud řeším nějakou zasutou šikanu, tak to potřebuju řešit právě teď. Nepotřebuju aby si daný odborník ujíždel v inspiračním pornu, nebo naopak začal řešit, že bez postižených lidí by na tom společnost byla líp. (Z lidí co nemají téma handicapu zpracované, padají podobné perly) Tj. známe někdo psychologa nebo psychiatra, který je schopen kvalitně vést psychoterapii a neutéct z "našich" témat? napiště mi na mail dj.sheala(at)gmail.com nebo zde do komentářů

Za spolupráci děkuju Hana Fučíková a Václav Toul (a jeho stránka kde řeší právní témata)

Zemřel Terry Pratchett, autor bestsellerů Úžasná Zeměplocha.

Terry byl v roce 2007 diagnostikován s PCA, progresivní kortikální atrofií, formou Alzheimmerovy choroby. Začal proto s kampaní na zvyšování povědomí ohledně Alzheimmerovy choroby, a pomáhal rodinám zasaženým touto nemocí. V roce 2012 přišel o schopnost psát a začal psát svoje bestsellery se softwarem na rozpoznávání hlasu. Zveřejnil svoji fotografii, kde drží nápís, že s Alzheimmerovou chorobou je možné mít dobrý život a  být autorem bestsellerů, stejně jako on, což jednak může být ukázka jeho smyslu pro humor, ale také upozornění na stereotypy, případně to, jak se odvíjí kvalita života s postižením od společnosti ve které člověk žije. (Sama nevím, jak to Terry myslel)
 Dnes se na jeho twitter účtu objevil záznam: "JE ČAS, ABYCHOM SPOLU ODEŠLI, PANE TERRY" psané kapitálkami. Takto píše jedna postava z Pratchettových románů, Smrť, průvodce duší. Na rozdíl od Českých pohádek Smrť je postava veskrze pozitivní, kromě doprovázení duší zabrání několikrát zkáze světa, a má rád kočky, stejně jako sám autor.

zdroj v češtine
zdroj v angličtině
Aktualizace: Předseda Alzheimerovské společnosti Jeremy Hughes řekl, že Terry naždy změnil to, jak vnímáme Alzeimerovu nemoc. Díky moc Terry.

Postižení co to nevzdali, inkluze a The Tap Tap Orchestra

Nevím jaký máte názor na prezentaci handicapovaných v médiích vy. Mě se až donedávna z toho, co média psaly, kroutily prsty na nohách.
Jeden z momentů, který mají český média strašně rády, je inspirační porno, kdy se ukazuje postižení (sám ten fyzický stav) jako tragédie, ostuda nebo kombinace obojího . Slepota je tragédie. Dětská mozková obrna je tragédie. Mentální postižení je tragédie. Pokud máte hodně síly, tak tuhle tragédie můžete překonat vlastní pílí a sluníčkovým postojem. Akorát, ono je to trošku hodně mimo realitu. Ale nevadí, pomohu z toho ven. Zkusím vysvětlit, jak udělat realističtější obraz postižení.
Četla jsem kdysi článek. Bylo tam že slečna byla učitelka, po úrazu je paralyzovaná od pasu dolů, přesto se nevzdala a učí.  Osobně to nevnímám že problém je ve vzdaní se. Pokud by ta slečna učila na škole, která by nebyla adaptovaná na její handicap, tak by tam učit nemohla. Ale bezbariérový školy jsou. Akorát když to tam nenapíšete, nabývá čtenář dojmu, že postižení zvládnou zcela všechno, a nevidí skutečnost, že problém není naše lenost, ale neochota nebo naopak ochota dodržet vyhlášku o bezbariérovém užívání staveb, plus koncepty o tom, co postižený může a nemůže dělat. O předsudkách se nemluví radši moc taky z důvodu, že jistejm lidem co předsudky mají, by to mohlo udělat bebí. A pak jsou lidi co nemají předsudky, ale mají strach že něco zvořou, tak se nám radši vyhnou. Jasný, ono je fakt lepší nepomáhat než rvát nevidomého do šaliny, do které nechce nastoupit. Asi časem budu muset vést nějaký kurzy jak se nebát komunikovat s lidma :)

Tak a teďka něco, o čem jsem si ještě netroufla psát, a strašně mě to vnitřně bolí, a vím že si tím naštvu mnoho lidí z public relations a charit. Kroutí se mi prsty na nohách z přesvědčení, že the Tap Tap Orchestra je vlaková loď inkluze. Tap tap jsou skvělý muzikanti, jsou lepší než já, hrát na jakokýkoliv nástroj, včetně bicích a perkusí je větši fuška než být DJ. Tap tap pracují, stejně jako já, na realističtejší prezentaci postižení, nevyžadují lítost. Jejich manažer tvrdě jde po bariérách v pražském MHD, má odvahu kopnout do problému. Ale to že dělají inkluzi je podle mě buď PR nátěr, nebo nějaká mentální zkratka.  Tap Tap Orchestra jsou nikoliv smečka osob s postižením co se dali dohromady a začli hrát v kapele. Neprošli si tou klasickou kapelní cestou shánění zkušeben, zpěváků. kytaristek, a podobně. Je to kapela přidružená k ústavu. Dobře, ústavu co pracuje na sociálním modelu postižení, ústavu kde se z lidí z postižením dělají nikoliv světci nebo chudinky. Ale inkluze to prosím není!
Inkluze sice je implementace sociálního modelu postižení, ale z definice nejde aby ji dělal ústav, neb inkluze je život postižených mimo ústav. Na druhou stranu, lidi z Jedle umí implementovat sociální model postižení v mnoha jiných oblastech. Tranzitní programy. Sebedeterminovaná asistence. Umí dobře vypustit lidi ven. Je paradox, že toho umí mnoho, ale co dělat nemohou je inkluze. Obávám se, že z inkluze se stal public relations buzzword, mediální zkratka. A proto mám malinkou výzvu pro Vás, mohli bychom vymyslet co The Tap Tap fskutečnosti dělá? Teda kromě toho že umí hrát. Protože je dělat z nich něco co nejsou, ale zároveň zamést pod koberec to co jsou mi přijde škoda...

Lidi co se sápou na stage nějak podobně jako já

Myslím že jeden z "problémů" integrace je to, že existuje mnoho lidí, co nemá zažito lidi s handicapem v nějaké jiné roli než žáka speciální školy obyvatele ústavu, nebo pacienta. Občas existují projekty, zaměřené na práci s tímhle stereotypem. Takže s dovolením  tady  je několik DJů s handicapem. Je to  anglicky, a omlouvám se že se to nevyhlo hraní na emoce, jak jsou ty lidi strašně inspirativní. Já sem to nepsala. Ale na Brno dobrý.

Jednou když jsem pořádala takovou minipárty, tak jsem komunikovala s neslyším DJem - a tady mezi těma je další (Robbie Wilde). A DJ s ALS (tou nemocí co má Stephen Hawking), DJ s Osteogenesis Imperfecta,  DJ bez ruky.

Jinak v současnosti běží nějaké kampaně, ohledně integrace, výbornej příspěvek v televizi měla Terka Laubová, Tap Tap dělá koncert koňovi pod ocasem, a spousta lidí co ještě neviděli nikoho postiženýho najednou postižený viděla. Takže když se nás nebojí Česká televize, tak doufám že se i ty obyčejný lidi nebudou bát, no a my pak taky. S tou televizí je malinko problém, že ukazuje jen malej kousek reality, a je to dost škoda, protože to téma má šířky a hloubky, do kterých zatím média radši nepůjdou, třeba i ze strachu, aby nám neublížili - nebo naopak ze strachu, aby nenarušili mocenskou hegemonii velkokapacitních ústavů, plus aby se veřejnost necítila divně. Ale myslím si, že ten pocit divnosti je pro veřejnost právě příležitost se zamyslet nad tím, jestli náhodou se nemýlíme, že postižení patří někam pryč, že jsou nějací divní, že jim bude někde jinde líp. Jo bude to běh na dlouho trať.  

Strašně ráda bych potkala někoho v České republice, kdo je ve stejný situaci, protože bychom mohli společně se vyrovnat s tím, že si spousta lidí myslí, že vlastně neexistujem. Nemusí to bejt nutně DJ, ale někdo kdo je člen subkultury - pankáč, skejťák, hip hoper, a tak nějak lidi kolem něj chápou že je možný být jak postižený, tak jejich kámoš v partě. Já si totiž nemyslím, že přestože předsudky vůči postižení tu jsou, že nejsme jen dva nepřátelské kmeny, co na sebe vztekle pořvávají přes řeku, a co budou počítat skóre.

DJ Robbie Wilde

Tohle je DJ Ectic:

O augmentované komunikaci, tedy využívání neverbálních prostředků ke sdělení významu.

Je to vtip. Sice dlouhej ale pořád vtip. Ale když chcu nějak ilustrovat jak vůbec funguje augmentovaná komunkace tak, aby to dalo smysl lidem, co se touhle tematikou nikdy nesetkali, a bojí se jí, neznám nic lepšího. Něco sociálně zdravotního najdete k tomu tady: http://www.asha.org/public/speech/disorders/AAC/

A obsahuje stereotypy, o mnišských řádech. ( Františkáni jsou prostě takoví "lidoví", dominikáni jsou takoví "velmi sofistikovaní a intelektuální")

Na zahradě u františkánů rostla u zdi nádherná jabloň a nesla ty nejchutnější plody. Bratři se o ni pečlivě starali, ale k čemu všechna ta práce, když většina ovoce spadla za zídku, do zahrádky dominikánů… Když tak zase jednou přišli o všechnu úrodu, rozhodli se chudí bratři tomu udělat přítrž a stěžovali si u biskupa. Biskup se rozhodl záležitost vyšetřit a navrhl teologickou disputaci. Kdo v ní zvítězí, bude moci užívat plodů. Dominikáni si zamnuli ruce a vyslali bratra knihovníka, který znal Písmo zpaměti řecky i latinsky a suverénně se pohyboval ve všech teologických oborech. V klášteře františkánů nastalo pozdvižení. Věděli, že vše je ztraceno, oni nepěstovali moudrost, ale chudobu. Nakonec se nabídl nejodvážnější: kuchař, s kulatou, téměř holou hlavou a prostorově výrazným tělem. Po nóně se sešli u biskupa. Kuchař se hned bránil, že nedovede užívat učená slova, a tak biskup nařídil, aby se disputace konala beze slov.
Začal dominikán a ukázal jablko, o něž se přeli.
Františkán vytáhl z kapsy kousek tvrdého chleba.
Knihovník vytyčil ukazovák.
Kuchař se nenechal zahanbit a natáhl dva prsty.
Dominikán přidal třetí prst.
Františkán se ukazováčkem rychle dotkl čela.
Spocený knihovník rezignovaně vztáhl ruce vzhůru.
Kuchař široce rozpažil a spokojeně se usmál.
Bylo po všem a jablka připadla františkánům. Dominikáni to nedokázali pochopit a hned se vyptávali, co se stalo:
„Jsou to mystici, bratří,“ děl knihovník. „Začal jsem dogmatickým traktátem o prvotním hříchu a poukázal na jablko hříchu, které zapříčinilo pád celého lidstva.“
Dominikáni pokyvují, že to byl vynikající začátek.
„Ale dostal mě nejvyšší kristologií, ukázal mi kousek chleba… Chápete? Chléb poslední večeře, kdy se za nás obětoval náš Pán a kdy sejmul to jablko hříchu, které jsem tam tak vyzývavě třímal. Připadal jsem si hrozně.“
Bratři kazatelé jej chápavě poplácali po ramenou.
„Zkusil jsem se bránit a přešel do útoku v neochvějných základech víry. Vsadil jsem na jistotu a začal jedním prstem: je jeden Bůh! Apeloval jsem na jednotu, unanimitas!“
Dominikáni hltali každé slovo. Skvělý smeč!
„Stejně tvrdě mě odrazil, když jemně dvěma prsty upozornil: ale má dvě přirozenosti: Božskou a lidskou.“
Dominikáni stáli bez dechu.
„V poslední chvíli jsem se vzpamatoval a hodil v sebeobraně de Deo Trino: tři prsty… Bylo to zbytečné, jen se dotkl čela a jasně mi dal najevo, že předhazuji pro lidi nepochopitelné tajemství. Skoro jako bych viděl našeho svatého Otce Augustina na břehu moře, ano, tak jsem si připadal, pošetile rozjímající o podstatě Nejsvětější Trojice.“
Dominikáni se po sobě ani nedívali.
„Vzdával jsem se a jen jsem vztáhl ruce v oslavě Boží Moudrosti: Bůh je veliký… A víte, co udělal on? Na to nadosmrti nezapomenu. Jediným gestem rozpřáhl ruce, jakoby vydechl ten entitativní atribut Boží bytnosti: Nekonečný!“
Kuchař se přiřítil, hlasitě funě, a jásal:
„Máme to! Ale hulvát to byl, ten knihovník. Hned jak jsme se sešli, vytáh’ jabko a vytahoval se s ním, že nám je všechny sežrali. To mě naštvalo, tak jsem vytáh’ starej chleba, aby se živili tím. A von začal útočit, chtěl mi prstem vypíchnout voko! Tak jsem se nedal a pohrozil mu, že mu vypíchnu vobě voči! Už asi nevěděl, jak se bránit, když mi řek’, že mi vypíchne tři voči, tak jsem se dotknul hlavy: Seš blbej nebo co? A už to vzdával, eště se sice pokusil vyhrožovat, že na nás přijdou shora a namlátěj nám, tak jsem mu jasně naznačil, ať klidně přijdou, že je nás víc. A tak to vzdal!“

Přepis pořadu ČT (Nebezpečná schizofrenie)

Kolem schizofrenie panuje stále mnoho mýtů. Je tedy dobře, že Česká televize se pokusila rozkrýt alespoň část z nic, a pozvala si do studia mimo jiné psychiatra Martina Jarolímka, psychiatra, vedoucíhho  České asociace pro psychické zdraví. 
Link na pořad je zde: odkaz na vysílání
 Přepis udělala Hana Fučíková, šperkařka a komunitní organizátorka, když zrovna s jazykem na vestě nepřepisuje, tak dělá na tomhle: lacrimosa
A teď už vlastní přepis:

Schizofrenie – přepis dokumentu Nebezpečná schizofrenie na Studio 6

Jolka Krásná : Moderátkorka
Martin Jarolímek (MJ) – psychiatr

Jolka Krásná: Podle genetiků za ni může protein Nugo A. Blokuje růst nervových vláken, dochází k poruchám funkce mozku a způsobuje to schizofrenii. Česká média už tři dny plní zprávy o žďárském útoku na tamní střední škole - šestadvacetiletá žena se schizofrenií tam napadla čtyři studenty. Jeden z nich útok nepřežil. A teď je naším hostem Martin Jerolímek - psychiatr a prezident české asociace pro psychické zdraví. Dobrý den!

Matrin Jarolímek: Dobrý den.

JK: Jsou na místě nějaké silné obavy z pacientů trpících schizofrenií?

MJ: Nejsou na místě. Mnohé výzkumné studie potvrzují, že pacienti se schizofrenní poruchou se dopouštějí daleko méně kriminálních činů v porovnání s námi - normální populací. A když se jí dopouštějí - nějaké agrese - tak většinou autoagrese což znamená že bohužel páchají sebevraždu - jeden z deseti, což není málo… takže obavy nejsou na místě.

JK: Jak vy si vysvětlujete ten Žďárský případ?

MJ: Já si ho nevysvětluji, protože o něm nic nevím vlastně - jo nemám dostatek informací.

JK:¨Říkáte, že pacienti spíše atakují sami sebe? Tak tento výjimečný případ, kdy tedy paní napadla už podruhé někoho jiného?

MJ:Ano.

JK:Nemáte žádné v nějaké souvislosti vysvětlení pro takový způsob chování? Myslím v řádech té nemoci, jaksi, v jakém je to stádiu, jaké jsou různé druhy a tak dále?

MJ:Vysvětlení nemám, jsou různé typy.. vůbec samotné slovo schizofrenie je strašně široké a mělo by vymizet vůbec z mezinárodní klasifikace nemocí - protože je tak široké, že nikdo neví, co to znamená - každý .. téměř každý politik o sobě někdy prohlásí, že je schizofrenik, že je ve schizofrenní situaci a tak podobně. ..Mělo by zmizet.

JK: to znamená tak… by mělo být nové značení této nemoci, byste zvolil?

MJ: A.. Ano. Nové rozlišení, podle jiných kritérií, než jak to je dosud.

JK: Když ale prozatím ještě v tomto rozhovoru to schizofrenií budu nazývat, tak je to nemoc opravdu geneticky podmíněná? Nebo formuje vlivem prostředí?

MJ: Ne. Ne, ne ne. Jelikož se neví; různí badatelé zkoumali po desítky let proč schizofrenie - takzvaná schizofrenie vzniká a na nakonec se našlo takové kompromisní řešení je definice, že schizofrenie je multifaktoriální onemocnění a na jejím vzniku se podílejí jak biologické tak psychosociální faktory.

JK: Jak náročná je léčba a vůbec práce s lidmi, kteří trpí schizofrenií?

MJ: Ano, je to náročné.

JK: Je. Hm.. Popište ten proces.

MJ: Jak u koho. Je nutný k těm lidem přistupovat jako k lidem, a ke každému individuálně, záleží na tom, jak rychle se to onemocnění rozpozná, jak se projevuje a tak dál, takže není jednoznačný mustr. Prostě… tady máme diagnózu, nasadíme léky a vyčkáváme… ne. (Takto to nefunguje, přidáno mnou) 

JK: Ale dá se říct, že jsou tady specifické první příznaky, které ten dotyčný člověk na sobě pozoruje a jsou tedy hodně podobné, hodně totožné?

MJ: Nedá.

JK: Jsou?

MJ: nedá. Problém je v tom - totiž, že schizofrenní porucha vzniká nejčastěji v období puberty nebo postpubertálním období tzn. mezi 12 až 19 roky, takže většinou to okolí nerozpozná a nebo to bere jako… já nevím - projev pozdní puberty a...

JK: Souvisí to s hormonálním vývojem a je to na to vázáno? Těžko říct.

MJ: Všechno souvisí s hormonálním vývojem.

JK: V české republice je jednapadesát tisíc lidí trpících schizofrenií a až 50% z těch, kteří se léčí ambulantně, údajně dříve či později přestane brát léky. Jaký je tam důvod?

MJ: Možná víc…

JK: možná i víc… hmm… A ten důvod?

MJ: No… kdybyste si nebyla vědoma, že máte nějakou schizofrenní poruchu… to by vám akorát řekli psychiatři někdy už třetí den po hospitalizaci a přinutili vás, abyste užívala nějaké léky, které vyvolávají mnohdy nějaké vedlejší nežádoucí příznaky - třes rukou, napětí v těle atd. Tak kdo by ty léky bral?

JK: Umí pacient nebo člověk, který trpí schizofrenií, sám posoudit aktuální stav? Tedy jako vysadím léky, nevysadím léky?

MJ: Mnohdy ne. Většinou okolí.

JK: Existují nějaké mýty – nejzásadnější - kolem této nemoci, které byste měl chuť teď vyvrátit?

MJ: Hm… Schizofrenie bohužel (jako ten termín) je zatížen - ten termín je mnoha stigmaty - silnými stigmaty jako ta černou nálepkou - schizofrenik je člověk který mnohdy může reagovat neadekvátně, mnohdy agresivně, není schopen práce a tak dále… takže těch mýtů je spoustu

JK: Moc vám děkuji za vysvětlení a hezký den.

Martin Jarolímek má blog zde:
http://blog.aktualne.cz/blogy/martin-jarolimek.php

Pokud by vás zajímala další práce Martina Jarolímka, mrkněte sem:

Denní psychoterapeutické sanatorium respektující klienta

A nyní si poslechnětě trochu hudby jakože za odměnu nebo tak. Jo upozorňuju, že je to poněkud úzkost spouštějící muzika. (Trance, Tech trance, trocha techna). A sem hodná, nedala jsem to na autoplay, takže vás to nebude otravovat tím, že by se to spustilo samo.

trance od Shealy