Původně jsem chtěla
psát zase další výlev o tom, jak teda postižení patří na
parket, a jak už se nemusíme bát, že bychom tam nebyli vítání,
ale po posledním psytrance na Zbrojovce sleduju, že je to možná
tak samozřejmý, že snad o tom nebude zapotřebí psát. A zjistila
jsem, že bude mnohem víc šokující, zajímavější a traffic
generující napsat, že jsem přežila vyšetření v audiokomoře.
Kdo někdy došel
tančit na párty dejme tomu v roce 98, přestal chodit, a vrátil se
někdy teď, si nemůže nevšimnout, že je v klubech čím dál
větší úroveň akustického tlaku. Česky tedy víc nahlas. Už v tom roce 98 to bylo zatraceně hodně nahlas.
Nerozumím tomu, proč to DJové a zvukaři a podobná verbež chápou
tak, že čím víc nahlas, tím je to větší zábava. Odhaduju, že
jsou v tomhle jako zpěvný ptactvo, který si hlukem vymezuje
teritorium.
Ta hlasitost je taková,
že si lidé co chodí na akce, kupují speciální špunty do uší.
A to proto, aby se jim nepoškodil sluch. Pochopitelně že by bylo
rozumnější, aby se hrálo míň nahlas. Nemám kapacitu na to
zjistit, proč to tak není, takže jen upozorním, že následuje
poměrně drastická část, ohledně vyšetření co čeká člověka,
co má podezření, že se mu zhoršil sluch, a co čeká všechny,
co na ty akce chodíte a nemáte špunty, o nás verbeži DJské
nemluvě.
Bojíte se doktorů? Já
teda jo. Většinou mají ordinace vybavený spoustou mašinek, co
dělají beep, blyštivý nástroje, ze kterých by měl radost
sadista a smrdí desinfekcí. Doktor ORL je stvoření, které Vám
zaživa vytrhne mandle, prošťouchne zatuhlé nosní dutiny drátem,
nebo propíchne ušní bubínek. Právě mi kamarádka popsala, jak
její strejda zažil propichování dutin, ale rozhodla jsem se, že
to sem nedám, protože to prostě nevydejchám. A mě na ORL poslali
do audiokomory.
Otevřete jedny dveře,
a dostanete se do lůžkového oddělení ORL. Otevřete druhý
dveře, tím se dostanete do malé desinfekcí smrdící místnosti a
představte si, že v té malé místnosti je ještě jedna
místnost a v té je židle a sluchátka. Celý tento set up
připomíná zpovědnici. A v té zpovědnici je takovej pultík a na
tom pultíku leží taková věc, která má na sobě čudl. Místo
kněze je tam kněžka v uniformě zdravotní sestry.
No a teď to samotný
vyšetření. Nasadíte si sluchátka, do ruky si vezmete věc co má
na sobě čudl a čekáte. Ve sluchátkách uslyšíte zvuk, buďto
strašně vysokej nebo strašně hlubokej, nebo ve střední frekvenci. Nebo neuslyšíte. Když
uslyšíte, zmáčknete ten čudl, co je na věci, co má na sobě čudl. Když neuslyšíte, nezmáčknete
nic. Mašina je z tohohle mačkání a nemačkání schopná
spočítat, v jakém frekvenčním rozsahu slyšíte. TO JE
CELÝ. Pohoda.
Proč z toho dělám
takovej příšernej horor? (Ještě jednou, vyšetření v audiokomoře nebolí, je to maximální pohodíčka.) Protože se Vám může stát, že
zjistíte, že neslyšíte vejšky. Nebo nedejbože frekvenční
rozsah pro řeč. A že si za to můžete sami. Protože jste se
poflakovali tam, kde je příšernej hluk a nenosili jste na párty
špunty do uší.
Disclaimer: autorka
článku se distancuje od pomluv, že je agentkou výrobků špuntů
do uší a zároveň se distancuje od očernění, že nenávidí
lékařskou profesi a speciálně specialisty ORL.
Update: Mám malou ztrátu sluchu na výškách, a memší než jsem měla před pěti lety, to bylo kvůli chronickýmu zánětu eustachovy trubice.
Update: Mám malou ztrátu sluchu na výškách, a memší než jsem měla před pěti lety, to bylo kvůli chronickýmu zánětu eustachovy trubice.